Česká republika se začala na systému mezinárodních osvojení podílet ve druhé polovině roku 2000, kdy pro ni vstoupila v platnost haagská Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení z roku 1993 (haagská adopční úmluva 1993). Tato úmluva spolu s Úmluvou OSN o právech dítěte vytvářejí právní rámec, jehož cílem je zamezit praxi, kterou dokument kritizuje. Právě proto naše země spolupracuje jen s těmi zeměmi, které jsou smluvními státy haagské adopční úmluvy 1993. V Česku na mezinárodní úpravu navazuje i přísné vnitrostátní zákonodárství, zejména občanský zákoník a zákon o sociálně-právní ochraně dětí.
Základní východiska:
- Je naprosto nepřijatelné, aby do systému osvojení (vnitrostátního či mezinárodního) vstupovalo dítě, které není právně volné. Zprostředkovat osvojení lze pouze dítěti, které je sirotkem, o nějž rodiče nechtěli pečovat, nebo byli zbaveni rodičovských práv (například z důvodu týrání či zanedbávání).
- Mezinárodní osvojení přichází v úvahu až jedině tehdy, když není možné dítěti zprostředkovat některou z vnitrostátních forem náhradní rodinné péče.
- Je nepřípustná jakákoliv komercializace, proto v Česku zajišťuje proces zprostředkování osvojení pouze stát, který nese veškeré náklady.
- Mezinárodní osvojení (stejně jako kterákoli jiná forma náhradní rodinné péče o dítě) je službou dítěti a nemá vést primárně k uspokojování potřeb dospělých, i když jsou míněny sebelépe.
- Jako nepřijatelné vnímáme použití mezinárodního osvojení jako nástroje pro řešení situace tzv. sociálních sirotků, tedy dětí, jejichž rodiče žijí a o děti se mohou jen obtížně starat například z důvodů přírodních katastrof či válek. V tomto smyslu jsme v minulosti ve shodě se stanovisky Dětského fondu Organizace spojených národů (UNICEF) kritizovali vůli k hromadnému osvojování dětí z Haiti či Sýrie. Takovým dětem je třeba koncepčně pomoci jinak při zachování jejich vazeb k rodině.
- Zásadní je naplnění práva dítěte znát svůj původ, proto za zcela samozřejmé považujeme hledat takové osvojitele, kteří při další výchově pracují s osobní historií dítěte a okolnostmi, za kterých se stalo osvojencem.
- Nad rámec, který vyžaduje právní úprava, pomáháme osvojeným dětem a jejich rodinách při zprostředkování informací o jejich biologickém původu a kontaktu s biologickou rodinou.